Tvorbu tohoto webu a jeho údržbu v životaschopném stavu můžete podpořit zakoupením virtuální kávy. Děkujeme všem podporovatelům, Vaší podpory si vážíme!
Kolečkové brusle a komplet příslušenství na kamenné prodejně a e-shopu.
Košík je prázdný
V roce 2019 nevyšla 24hodinovka v Le Mans, protože bylo moc horko, změkl asfalt a nemohlo se vstupovat na dráhu. Událost mě zasáhla a naštvala, tak jsem zkusila najít nějaký jiný podobný závod pro jedince se sebedestruktivním chováním. Našla, jede se každoročně v Calafatu na přelomu července a srpna. Calafat leží asi 100 km jižně od Barcelony a na webu závodu bezostyšně publikují fotky s vlnícím se vzduchem. Nic z toho mě neodradilo a přihlásila jsem se.
Závodu předcházela asi 2500 km dlouhá cesta autem, kromě dvou párů bruslí jsem vzala psa, paddleboard a svého přítele. Cesta byla náročná, proto jsme vyjeli s předstihem, abychom si mohli udělat několik poznávacích zastávek. Večer před závodem jsme přijeli do Calafatu, ubytovali se za pomocí AirBnB a vyrazili do města na večeři a k moři. Klima bylo teplejší a vlhčí než na naší předchozí zastávce ve Francii. Horko sálá ze všeho a moře bylo úžasně teplé. Pes se poprvé ve svém životě koupal v moří a myslím, že se mu to líbilo. Mi to ale napovídalo, že závod nebude snadný.
Závod startoval v sobotu v 16:00. Kolem poledne jedeme přímo na okruh na registraci a zabrat si svoje místo pro odpočinek (odpočinek?). Dostala jsem chladné místo v depu přímo u trati, kde budeme s několika dalšími sólo závodníky z Francie. Seznámila jsem se s nimi, rozložila si svoji karimatiku a zatímto já si donesla přepravku s minerálkami a s nějakým drobným občerstvením, oni sem nastěhovali židličky, sedačky, stolky, ledničky, vařiče, sušáky, mixéry a další nezbytné kuchyňské náčiní. Servisní tým skládající se z rodinných příslušníků rozkládal věci v depu tak, že mi zbylo jen malé místo úplně v rohu místnosti hned vedle jedné z ledniček. V tuto chvíli ještě nebylo jisté, kdo a co ke komu patří, ale bylo už celkem jasné, že tady si neodpočinu.
Nastal čas na přípravu na start. Já jsem si šla lehnout do auta, zaparkovaného ve stínu a s nohama na palubovce zkoušela usnout. V 15:30 jsem pokus o spánek vzdala a šla si projet trasu. Po vstupu na dráhu mě nemile překvapila zrnitost povrchu a sálavé horko přicházející z hora i zdola. Okruh měří asi 3,5 km, klikatí se, je tam i sjezd a stoupání. Zrnitost je hrozná po celou dobu. Napadlo mě, že je to kvůli horku, hladký asfalt by se rychle roztekl (?) A taky je to okruh pro motorky, má to s tím souvislost? Je to jedno, já tady budu drncat dalších 24 hodin až do nedělního odpoledne. Nejsem v klidu, situace mě rozčarovala, ale vizualizuji si koupání v moři v neděli odpoledne a je mi fajn.
Před startem jsem přeslechla hlášení, že si má každý závodník přijít otestovat čip, ale v 15:56 jsme problém dořešili a závod mohl být odstartován přesně v 16:00.
Nikde nebyla k dispozici žádná startovní listina, tak až na trati začínám monitorovat, kdo by mohly být soupeřky. Hodně závodníků je ve vícečlenných týmech a kolem vždy jen prosviští. Sólo závodníci jezdí pomalu a jistě, téměř nonstop. Je tady i hodně skupinek v tématickém přestrojení například za baletky na dvoustopých krasobruslích s mrňavými kolečky, nebo za zajíčky.
S partnerem jsme měli domluvenou strategii, že na začátku ho zneužívat nebudu, ale má mi být k dispozici ve druhé polovině závodu a na konci, kdy se bude rozhodovat; má někde sehnat meloun a průběžně se věnovat psovi. Další případné úpravy jeho povinností měly vyplynout operativně z aktuální situace během závodu. Po ujetí 50ti km si dávám první delší pauzu, vlastní meloun ještě nemáme, tak si kupuji předražený kousek melounu v bufetu, ale to je mi jedno, je úžasný. Dostávám informaci, že jsem druhá. Nabuzená pokračuji v jízdě. Další pauza za 30 km. Přestože je večer, je šílené horko. Nestíhám neustále pít, ale pořád jedu. Už vím, kdo jsou soupeřky, na koho si dávat pozor a při další pauze se dozvídám, že jsem průběžně první. Euforie a endorfiny jsou nedoceněné drogy. Nic jiného nepotřebuji. Slunce zapadá horko je pořád, ale už je líp. V 21:00 si dávám večeři - meloun, špagety bolognese, citronové pivo a pak ještě espreso. Už mě bolí nohy, ale to nic není. Jedu dál. Když konečně zapadlo slunce, teplota je ideální, na přilbu nasazuji povinnou čelovku a s rojem dalších světlušek vyrážím do dalšího okruhu. Organizátoři velmi opatrně jezdí po trati autem a rozmisťují na kraje dráhy rozsvícené čelovky, až to tu vypadá jako na letišti. Teď už znám trasu nazpaměť, vím kde to bude méně drkotat, po které straně jet. Ovšem tvrdost mých koleček není na tento povrch vhodná. Je čas na výměnu bruslí. Na druhých mám kolečka do mokra, nemají sice uvedenou hodnotu tvrdosti, ale jsou měkká a pohodlná. Vyměněna stála za to, nohy jsou jak v bavlnce. Brusle nejsou tak rychlé, ale teď už jde o to vydržet a udržet. V noci fouká příznivý vítr do zad právě ve stoupacích úsecích. Je to fičák. Hodinky ukazují 170 km, jenomže blíží se 3 hodiny ráno a na mě přichází první krize. Bojuji s myšlenkami na sprchu a spacák. Mé čistotné a lenivé já vyhrává myšlenkový souboj a já odjíždím do umývárny. Přítel přeparkoval auto tak, abychom viděli na depo mé hlavní soupeřky. Taky si dělá pauzu. Usínám na dvě hodiny. Jsem úplně k.o. Když vidíme my ji, platí to i naopak takže, když si po probuzení v ranním chladu nazouvám brusle, v depu soupeřky to taky ožívá. Krom bruslí nasazuje i svižné tempo a chce mi ujet. Je rychlejší, ale nemá vydrž. Slunce už je zase vysoko a nemilosrdně pálí. V našem depu probíhají masáže, připravují se různé pokrmy, je tam už neskutečný nepořádek a začíná být nesnesitelný zápach, někdo si zul brusle. Supporti začínají být aktivní fyzickou i psychickou podporou závodníků. Stojí u dráhy a podávají závodníkům nápoje i svačinky, samozřejmě je povzbuzují a pokřikují na ně. Dávám se do řeči s mými spolubydlícími z depa. Dcera jednoho z nich neustále vychystává svačinky, krájí ovoce, podává pitíčka a mrazí vodu v lahvích, kterou si její otec Yannik cpe pod dres na různých místech těla, aby se na okruhu neusmažil. Slečna nabízí pochutiny i mně (nejsem soupeř Yannika, jsme v jiné kategorii logicky). Já se ale jezdím polívat vodou z hadice téměř po každém kole a jím jen svoje zásoby. Můj support je také příkladný.
Na okruhu si každý stěžuje na drsný povrch trati a na horko. Co chvilka koukám na hodinky, kdy už to skončí a střídavě na výsledky, ze kterých je jasné, že se moje soupeřka nehodlá tak snadno vzdát. Daří se ji snížit můj náskok, tak musím stále makat.
Na trase se v tuto dobu začínají objevovat tzv. zombíci. Mají nepřítomný pohled, po tváři jim teče pot, vypadají, že je něco bolí, neusmívají se, zkracuje se jim odraz, ale neustále jedou, pomalu. Dělá mi dobře takové předjíždět, ale nezapomínám je povzbudivým slovem motivovat, případně je chvíli nechat za sebou v závěsu, pokud se udrží. Jenomže zombie fáze přichází i na dámy. Pauzy si děláme my dvě ženy s nejvyšším počtem km delší, zatímco jízdy zkracujeme, ovšem vše za bedlivého vzájemného sledování se. Když jezdím, jezdí taky, snaží se jet rychleji a pauzy mít kratší. Ovšem všeho do času. Je 15:00. Na časomíře jsou sice hodně, ale už jen minuty! Mám náskok 50 km! Už nemusím, ale stále jezdím s mými oblíbenými zombíky, oni totiž bojují o 2. a 3. místo. Mají ujeto asi o 60 km víc než já a první sólo muž má náskok více jak 100 km. Proto jim stíhám v mém pohodovém tempu. V 15:54 vyrážím na poslední kolečko, asi nějaká cílová euforie nebo co, protože průměrná rychlost mého posledního kola po 278 km byla 33 km/hod.
V cíli už jsou fandící diváci, mávají vlajkami, křičí, dělají mexické vlny, hraje hudba. Máme se vrátit a projet všichni závodníci ještě cílem, aby si nás mohli společně vyfotit a natočit, taková spanilá jízda cílovou rovinkou. Je konec, jsem unavená, přehřátá, ale spokojená. Všichni se usmívají, je tu perfektní atmosféra.
Odnáším si skvělý pocit, ujela jsem 282 km na tomto šíleném povrchu, na okruhu kde se normálně prohánějí motorky, seznámila se s dalšími blázny, byla pozvána do Le Mans a teď bezprostředně po závodě uvažuji, že bych sem jela znovu. Líbila se mi bezchybná organizace (což jsem ve Španělsku nečekala), přátelská rodinná atmosféra i srdečnost závodníků.
Při vyhlášení vítězů jsem mimo jiné dostala památeční dres na tento závod. To je pro mě úplně nejvíc, odnést si ze závodu kvalitní dres v padnoucí velikosti s názvem závodu a umístěním. Své jméno tam nemám, ale to bych asi už chtěla moc :)
Jako další památku na závod si odnáším jen odřený kotník, nic hrozného. Loučíme se a jedeme na pláž zasloužené relaxovat do slané vody s mými nej parťáky (přítel a pes).
Kontakty nabruslich.cz
FB skupina: Inline stezky, FB stránka: nabruslich.cz, Youtube: nabruslich TV
e-maily: info@nabruslich.cz, admin@nabruslich.cz, reklama@nabruslich.cz, eshop@nabruslich.cz
(c) nabruslich.cz 2024
